Můj rok 21

Je to přesně rok, co jsem slavila svoje dvacetiny. Byli jsme v Číně,tou dobou už 10 měsíců a za týden jsme na měsíc letěli do Česka. Šíleně jsem se těšila domů, více než na jakoukoliv dovolenou.

Narozeniny jsem teda oslavila v Guangzhou, Ondra mě vzal do indické restaurace a nejspíš jsme pak doma dali nějáké Zubry. Bylo to fajn, když jsem věděla, že už mám letenku domů, poslední dny jsem si fakt užívala.

Nikdy předtím, jsem tak dlouho pryč nebyla. Doma bylo snově, samé sladkosti, vyvařování od maminky, vínko na chatě, rodina, kamarádi,..

Stihli jsme zajet i do Tater. Měsíc utekl jak nic, nakonci srpna už jsem byla zpátky v Číně v pracovním procesu. Pracovala jsem úplně každý den, nic moc jiného se ani dělat nedalo. Abych byla ráno vůbec schopná vstanout z postele, potřebuju se na něco těšit. Vědět, že po tom všem příjde něco děsně super. První týden v říjnu mělo být týden volno. Naplánovali jsme, že pojedeme do severního Vietnamu, půjčíme motorku a projedem zapadlýma vesničkama. Do práce se hned vstávalo líp.

Vietnam byl super! Vyhli jsme se všem turistickým atrakcím a projížděli vesničkami, kde se kromě Pho nedalo sehnat nic jiného k jídlu. Zažili jsme ten pravý Vietnam, viděli lidi pracující na polích s primitivními nástroji, děti pasoucí vodní bůvoly, žádné divadlo pro cizince. Ochutnali kromě Pho, jarní závitky a spostu dalších lahůdek, jejichž název už si nepamatuju.

Po Vitnamu, jsem zase nutně potřebovala, nějáký ten důvod vstávat. V létě jsem si slíbila, že na Vánoce chci určitě strávit doma s rodinou. Minulé Vánoce jsem byla v Číně a už jsme to nechtěla nikdy zažít. Jenže v Číně neexistuje nic jako dovolená a v dubnu už jsem se chtěla vrátit natrvalo domů.

Takže co teď? Ondrovi se domů úplně nechtělo, ale říkal mi, že pochopí, když pojedu i bez něj. Bylo to největší dilema. Nechtěla jsem Ondru nechat samotného, ale taky jsem nechtěla strávit znovu Štědrý den v Číně. Jednu polední pauzu ve školce, jsem se rozhodla a letenku do Česka koupila. Ani jsem nevěděla jestli se radovat, cítila jsem se trochu špatně.

Pár dní před Vánocemí jsem teda přiletěla domů. Bylo to super být zase doma. Věděla jsem, že to Ondru dost mrzí a lituje, že nejel se mnou. Posílala jsem mu kupu šťastných fotek A.... Na všechno se vykašlal, koupil drahou letenku a prostě přiletěl.

Byl Štědrý den a já jsem večer seděla se svojí rodinou nad sklenkou vína na chatě. Kdyby tu, tak byl Ondra říkala jsem si. Bylo už celkem pozdě když někdo zaklepal. Muty otevřela a začala toho člověka objímat. Hmm, muty ma nového přítele? Došlo mi docela pozdě, že je to Ondra. Byla jsem nejšťastnější! Jako z filmu.

Hned po Novém roce jsme se vraceli zpátky do Číny, ani mi to nevadilo. Věděla jsem, že už nejedu na dlouho. Pracovala jsem asi 3 týdny a začal Čínský Nový rok, to znamená skoro dvou týdenní placené volno. Jupííí.

Tak kam pojedem?

Dlouho, to vypadalo, že nikam. Letenky jsou v téhle době nejdražší, všichni Číňani chcou cestovat a letecké společnosti toho využívají. Nevadí, teď jsme byli v Česku, pojedem někam až v březnu, letenky budou levnější a nebude všude kupa Číňanů. Koupili jsme teda letenky na březen na Filipíny. Jupííí.

Čínský Nový rok se blížil, nám začlo docházet to, že v Číně stejně nebude nic fungovat a nebudem si moct ani nakoupit. Opatrně jsem se začla dívat na letenky, ještě jsem k tomu vymyslela to, že bysme mohli udělat rodinnou dovolenou. Trvalo pár dnů, než to Ondra přijal za své, no a začalo velké plánování. Kde bude nejlepší se dostat, jak z Číny tak z Česka?

Vyhrála verze potkat se v Singapuru, projet Malajsii a z Kualy letět zpět. To zní fajn! Před odletem nastaly ještě komplikace, v den odletu měl přijet kontejner piva. Ondra teda musel vyložit kamion a koupit letenku o den později.

Rodiče přiletěli asi o 10 hodin dřív než já, šli se ubytovat a ve 3 ráno mě rozespale pustili na pokoj. Sranda. Ondra přiletěl hned ráno, a tak jsme všichni společně posnídali.

Strávili jsme dva dny v Singapuru. Jedena z mých oblíbených vzpomínek je, jak jsme večer nakoupili piva a šli na noční koupačku do moře, joo a taky ty obří haly plné všemožných asijských restaurací. Ze Singapuru jsme se vlakem přesunuly do Kualy, kde jsme půjčili auto a vyjeli na sever prozkoumávat Malajsii.

První zastávka Cameron highlands, čajové plantáže, pralesy. Užívali jsme si seafood, ovoce, kokosy,.. Další zastávka, ta na kterou jsem se nejvíc těšila, byly ostrovy! Jupíí, moře pláže, pohodička. Při plavbě na ostrov, jsme zažili největší adrenalin z celého tripu(možná i v životě), nebyla sezona, proto jsme si museli zaplatit malou soukromou loďku. Moře s tou malou loďkou docela dost házelo, v jednu chvíli jsem měla pocit, že se loď musela rozlomit. Vlna nás vždycky vynesla nahoru, a pak plésk dolů, asi hodinu v kuse. Ostrov byl fajn, ale docela dost zanesený odpadky, navíc nebyla sezona, tak i docela mrtvý. Myslím, že jsme si ho užili i tak. V Malajsii jsme ještě stihli pár zapadlých vesniček, koupačky ve vodopádech, další výborné jídla,.. Domů/do Číny, jsme se vrátili a mně zbývaly ještě 4 dny volna.Během té doby, jsem si poslala jednu přihlášku na výšku. Jednu. Přihlášky jsem už posílala třetí rok za sebou. Pokaždé jsem si dala minimálně 4. No, když už jsem byla rozhodnutá, že do té školy fakt chci dala jsem si jednu. Ze strachu, jsem si pak na poslední chvíli dala ještě druhou.

Celkem jsem se i těšila zpátky do školky na ty moje malé čerty. Nastával totiž můj poslední, jako fakt nejposlednější, měsíc v roli učitelky čínských dětí.

Na březen jsme totiž měli ty letenky na Filipíny.

Filipíny,ach, jsme si jistá, že můžu za nás oba říct, že konktrétně ostrov Palawan, je to nejkrásnější co jsme v Jihovýchodní Asii zatím viděli. Všude čisto, milí lidi, všichni umí anglicky, snaží se pomoct, levno,..

Půjčili jsme si motorku a objeli celou severní část ostrova, koupali jsme se na nejkrásnějších plážích a neobjevených vodovádech, šnorchlovali se želvama, pluli na opuštěné ostrovy a poprvé zkusili surfovat.,..Každý den si dali v průměru jeden kokos a litrovku piva. Filipínska specialitka, litrovka piva ve skle. Ráj. Palawan, rozhodně doporučuju!

Po návratu do Číny, už chyběl necelý měsíc do stěhování zpátky domů. Jupííí.

Začínala jsem si uvědomovat, co všechno mi bude v Česku chybět. Kromě platu učitelky angličtiny. Ty manga, ananasy, které jsem kupovala už nakrájené a oloupané po cestě z metra, nejsladší banány od toho dědy u nás pod mostem, paní zeleninářka, která už věděla, že nechci tašku, další paní zeleninářka, která mi k nákupu vždycky dala pálivé papričky, sojové mlíčka,... Taky to, že když mám chuť na sushi v 10 večer, někdo mi ho donese přímo do bytu. Do devátého patra bez výtahu. Všechny ty trhy plné jídla, čajů, ryb,. Hmm, přemyšlím, po čem jiném, než jídle se mi vlastně ještě stýská. Po dětech ve školce!

Myslím, že tím jak jsem v Číně byla docela izolována, často sama, mi dalo nejvíc. Dost se mi změnily životní hodnoty, pohled na štěstí, přestala jsem odsuzovat lidi, nebo je jakkoliv hodnotit. Méně se bojím a více otvírám srdce, ikdyž pořád je na čem pracovat.

Uvědomila jsem si hodně věcí. Nejdůležitější zjištění pro mě je to, že žádná věc, osoba, ani místo na světě mi nezaručí pocit štěstí, že splnění snu automaticky neznamená být šťastná, že ikdyž procestuju celý svět, budu mít vilu na pláži a kupu peněž, nic to neznamená. Teda znamená, ale to štěstí, tu radost, musím mít sama v SOBĚ. Pořád to NĚCO v sobě hledám. Tak něják, ale už vím, co chci, kam směřuji z čeho mám radost. Tu opravdovou radost.

No, to byla trochu odbočka.

Vracení domů, nebylo nijak dramatické, vlastně jsem měla po pár dnech doma pocit, jako bych nikdy neodjela. Skoro nic se nezměnilo. Pár týdnů jsem užívala rodinu, kamarády, pořádné jídlo, přírodu,.. Byla na příjmačkách a dostala jsme se na obě školy. Jupííí. Byl konec května, poslední tři měsíce než půjdu do školy. To abych se ještě někam vydala.

Ondra jel na 14 dní ještě do Číny, já jsme si prostě sbalila krosnu, vzala Milušku a vypadla poprvé někam sama. Říkala jsem tomu, že jdu putovat.

Strávila jsem skoro dva týdny v Eco campu na Slovinsku pod Triglavem s kupou inspirativních lidí. V Itálii se ke mně připojil Ondra, který se mezitím už vrátil z Číny. Vydali jsme se prochodit trochu italské alpy, další týden Švýcarsko, kde mě uchvátil Zermatt, v Ženevě jsme zašli na tu nejdražší večeři. Francie, pak byla ve znamení jídla, vína a hlavně sýrů. Ondra má z Číny francouzské kamarády, strávili jsme s nimi dva dny a zažili, jak francouzi jedí. Velice inspirující :D. Podívali jsme se na Mont Blanc, pili tradiční Clairette v Die, užívali festivalovou náladu v Avignonu, hodně piknikovali. Myslím, že tam někde vzniklo pravidlo, že stopovat se může až minimálně po lahvi vína, pravidlo dvě znělo, hlavně nikdy neporušovat vlastní pravidla. Ve Francouzském Montpelier, nastaly krušné časy, nikdo nezastavoval, vše byl problém. Něják jsme se dokodrcali 150km před Barcelonu a zase se tam sekli.

No, a tady přesně začíná můj další rok života. Začíná ránem u cesty, polednem na pláži, první španělskou paellou, vínkem a večerem na pláži v Barceloně.

Hmm, výživný rok, který mi dal fakt hodně. Zjistila jsem, že když něco chci, není nic jednoduššího než jít a udělat to. Třeba TO není až tak super, jak se to v mojí hlavě zdá, ale pokud to nezkusím, budu TO nečo pořád chtít a neposunu se dál. Jo a taky bych si měla dávat pozor na vše, co si přeju, ono se to totiž může splnit. Přála bych si, aby ten další byl minimálně stejně super. 

Klid v duši a lásku v srdci!