BYLI JSME DVAKRÁT NA SUSHI
Všechno bylo skvěléé! Teda, dobře.
Jeden kousek mi nechutnal. Kousek plněný japonskou zavařenou zeleninou
DVAKRÁT JSEM VYBĚHLA DO 27PATRA!
Blízko domu máme posilovnu. Nirvánu. Do posilovny chodí
každý, tak já budu vybíhat do našeho 27patra. Budu, ten běh stopovat a sledovat, jak se zlepšuju.
Těším se, bude to super! Poprvé, to tak úplně běh nebyl. Ale s 27 pauzami,
jsem vyšla! Další den už jsem byla nahecovaná. Mám přece trénink ze včera. Těch 27 není tak moc. Dneska to
vyběhnu, jak nic! A fakt! Do pátého patra jsem vážně běžela. Dalších 22 pater
jsem se pomalu vlekla nahoru, utírala si pot z čela a v duchu nadávala.
Pak jsem odpočívala hodinu v lehátku na střeše. Říkala jsem si, že to
nebylo, tak hrozné a zítra už to určitě VYBĚHNU JAK NIC. Mám přece
trénink. Dokonce dva!
UŽ TO
TU ZNÁME
Po cestě
na metro si říkám, že se tady už úplně orientuji. Ts, na metro bych došla i
poslepu. Pohoda. Večer vycházíme z metra jiným východem než obvykle. Ondra
se snaží rozhlídnout, kde jsme. Teď ale přišla moje chvíle. Můžu předvést, jak
už se tady vyznám. „Tudy musíme! Už, jsme tu šli, nepamatuješ?!“ V duchu
se plácám po rameně. Hmm, asi jsem to řekla dobře, když tudy fakt
jdeme. Po deseti minutách začínám tušit, že to tak úplně dobře nebylo.
Sakra. Všude kolem nás jezdí rikše. Uličky jsou jiné, než kterýma chodíme vždycky. Ondra
se dívá do mapy. Mírně mi oznamuje, že jdeme úplně na druhou stranu. Vedla
jsem, prý ale dost přesvědčivě, tak mi věřil.
„Nesvezeme se tu jednu zastávku metrem, ať nemusíme
v tom vedru chodit po cestě?“ (jedna zastávka znamenala cca 500metrů).
„Joo, dobrý nápad je mi vedro.“ Scházíme do podzemí. Je mi to tam nějaké
podezřelé, ale mlčím. Když sejdeme asi 5 pater, schody končí. Nic dál není.
Tak, zase nahoru. Těch 5 pater v 40stupních. Kdybychom šli pěšky,
už tam jsme. Celá znechucená a zpocená dojdu nahoru. Vchod asi 10
metrů vedle vypadá fakt na metro. Dáváme tomu ještě jednu šanci. Na zastávce,
zjišťujeme, kterým směrem potřebujeme jet. Ani jedním. Metro nejede, tam kam
potřebujeme. „Bože, tak tam prostě dojdeme!“ Proč jsme nemohli jít těch
500 metrů pěšky?!?!? Umřu na těch schodech, proč tu nejsou eskalátory! Po
dalších 10 minutách se dostáváme na stejné místo, kde se mě Ondra zeptal,
jestli nejedeme metrem.
 |
| říční MHD |
 |
| sluníčko :D |
 |
| bez brýlí, to moc nešlo :D |
Žádné komentáře:
Okomentovat